Vítám Janu, odvážnou a krativní mladou maminku, která se po letech života strávených v zahraničí nakonec vrátila s malým synem zpět do ČR.
A proč? To už vám řekne sama…
Jsem ráda, že ji mohu přivítat na svých stránkách a podívat se spolu s ní na život v Belgii (a nejen tam).
- Jano prosím, můžeš se nám tedy stručně představit?
Jmenuji se Jana Streichsbierova, je mi 40 let a v zahraničí jsem strávila dlouhých 19 let v několika různých zemích.
- V kolika letech jsi se dostala za hranice vlasti?
Do svých 20 let jsem neletěla ani jednou letadlem a nemluvila žádným jazykem. Až na univerzitě mi začalo docházet, že mě opravdu láká vyjet někam za hranice a víte jak to skončilo? Posledních 19 let jsem prožila s několika přestávkami v cizině. Začalo to ročním pobytem v Německu, potom jsem strávila mnoho let ve Španělsku, rok v Kolumbii a posledních 6 let jsem prožila v Belgii a Holandsku.
Odjela jsem, když mi bylo 21 let a vrátila se letos v únoru (2021). Během té doby jsem dvakrát nějakou dobu v ČR pobývala, když jsem promovala a potom v letech 2013 až 2015. Potom jsem odešla do své poslední země, a to byla Belgie. Částečně (2 roky) jsem dojížděla přes hranice do práce do Holandska, ale oficiálně jsem byla belgickým residentem. Je nutno podotknout, že mám zkušenosti z vlámské části. Kdo Belgii zná, tak ví, že Vlámsko a Valonie jsou opravdu dva různé světy😊.
- Co tě přivedlo za hranice- do nové země? Jaký byl důvod?
Byla to touha naučit se jazyky, prožít něco jiného a také touha cestovat. Popravdě jsem ale byla strašně otrávená městem, kde jsem vyrostla a padala tam průběžně do depresí; nebylo mi tam dobře. Cítila jsem se ztracená v rodinných vztazích a vztazích celkově a přišlo mi „cool“ se někam vydat.
Potom jedna země následovala další, ale do té poslední jsem vyrazila za mužem, Belgičanem.
Vztah nakonec skončil, ale šestiletou zkušenost z tohoto koutu Evropy mi už nikdo nevezme.
- Měla jsi v nové zemi zázemí rodiny (rodiče, manžel, přítel…) nebo ses za hranice vlasti vydala sama?
Do Německa a Španělska jsem jela sama, resp. v první zemi na mě čekala jedna rodina a ve druhé práce. Do Kolumbie a Belgie jsem pak následovala důležité muže svého života.
|
Do Belgie jsem odešla bez znalosti vlámštiny, ale byla jsem přesvědčená, že mě už nemůže jen tak něco překvapit. A ono ano. Belgie mě překvapila tím, jak složitá pro mě ta adaptace nakonec byla. Angličtina sice zpočátku stačila, ale pro práci jsem vlámštinu nakonec musela stejně zvládnout. Přítel mě nechal dost v této situaci vykoupat, každý malý pokrok (věci naprosto základní v domácí zemi) byl neskutečným úspěchem. Nakonec jsem odjížděla ze skvělé práce, brala jsem i jako cizinka lepší plat než mnoho Belgičanů a hodně jsem tam profesně vyrostla.
Co se týká jazyků a cestování, tak, jak jsme psala, byla jsem většinou naprosto nepřipravená.
Všechny jazyky jsem se naučila až v zemích, kde jsem žila.
Jsem ale vystudovaná češtinářka a troufám si říct, že mi to pomohlo. No, a navíc jsem „Hujer“, že ano.Takže mám různé certifikáty, španělštinu jsem dokonce tlumočila u soudu na Lanzarote. Nejtěžší pro mě ale bezpochyby byla vlámština. Ve firmě, kde jsem pracovala jsem byla jediná (v administrativní budově) z jiné země, a ještě navíc „z východu“. Když začali kolegové při obědě mluvit čistým dialektem, kterému jsem vůbec nerozuměla, chtělo se mi plakat. Když jsem ale více pronikla a občas jsem do jazyka vložila typická slova pro západní Flandry, byla jsem „jejich“.
Ale první měsíc jsem kvůli práci vyplakala potoky slz. Naprostým vyčerpáním nad zvládnutím náročné práce v jazyce, který jsem na začátku tolik neovládala.
Měla jsem notýsek a tajně poslouchala kolegy při jejich hovorech a zapisovala si fráze na záchodě. Ty jsem se doma učila a pak jsem se vrhala do samostatných telefonátů.
Na to si vzpomenu, když mi někdo říká, jak je snadné se naučit jazyky v cizině.
Snadné jo, s rozmazanou řasenkou s notýskem na záchodě .
Ale dala jsem to, vedla sama ve vlámštině schůzky nebo vyřizovala technicky náročné věci po telefonu.
Pokud stojíte před stejným probléme s učením němčiny mám pro vás elegentní řešení.
Vyzvedněte si svůj DÁREK!
TAHÁK NA VÝUKU NĚMČINY – 3 skvělé tipy, jak se naučit jazyk hravě a vtipně
- Co pro tebe bylo nejtěžší v nové zemi?
Ve zmiňované Belgii mi asi nejvíc překážel můj věk.
Najednou mi došlo, že ve 20 člověk opravdu snáz tápe v běžných životních situacích, ve 40 je to takové bolestivější. Nejsem vzdávací typ, umím si poradit tak, že někdy překvapím i sama sebe, ale umím i nadávat. Třeba, když nemůžu najít obchod, poštu, tělocvičnu a člověk je tím pádem vlastně stále někde ztracen. Prostě když už jste ztraceni po několikáté v životě ve věku, kdy už to není až takové dobrodružství, tak je to v každodenním provozu otrava.
V Belgii pro mě bylo nejtěžší administrativně zvládnout těhotenství a porod. Když neznáte běžnou praxi země, netušíte, jak zažádat o mateřskou, rodičák nebo jak fungují jesličky, není to lehké. Nástup do práce byl také náročný, ale pak jsem najednou jednoho dne zjistila, že se směji s maminkami na hřišti nad nějakou situací a vlámsky jim odpovídám a neřeším, jaké slovo použít. Boží pocit! A jak říkám, ostatní jazyky šly téměř samy, ale ta prokletá vlámština.
- Jaké největší rozdíly jsi vnímala v nových zemích oproti tvé vlasti? Co se ti tam líbilo a co naopak třeba ne?
Překvapilo mě, jak jiná Belgie a její mentalita je. Já si to představovala jako Německo, Rakousko, ale ouha. Belgičani jsou úplně jiní. Vlámy jsem vnímala jako velmi uzavřené, ale zároveň tolerantní a vlídné lidi, vždy ochotné pomoci. Co se mi moc líbilo je vyšší bezpečnost na silnicích, méně „machrů“ za volantem a také naprosto bezkonkurenční cyklistické stezky. Belgičané jsou také uvědomělejší občané své země, a i když někdy s něčím nesouhlasí, dovedou věci následovat pro dobro společnosti. To mě bavilo a na to jsem narazila zpět u nás v ČR. Mám na mysli tu věčnou „opozici“ a říkání „NE“ často jen z jakési potřeby vyhranit se.
Také se mi líbilo to, že Vám na každém rohu neukradnou kolo, že na menších městech tam, kde jsem bydlela nebyl problém zapomenout zamknout auto nebo si v něm nechat batoh a o nic jste nepřišla.
- Jani já vím, že jsi ale v cizině nezůstala. Můžeš nám prosím říci proč? Co bylo tím hlavním, proč ses ze světa vrátila?
Ano, to je pravda. Nakonec jsem Belgii opustila a teď jsem zpátky se synem v ČR a jsem za to rozhodnutí vděčná i šťastná.
Belgičani mají na počet obyvatel velmi omezený prostor a v části, kde jsem byla já, nebyl ani kousek přírody, lesa, louky… Jen takové více či méně organizované parky, které byly narvané při každém zlepšení počasí.
A já přírodu bytostně miluji.
Mám ráda ty prosté věci, ohýnek a buřty, stanování, sjíždění řeky nebo houbaření. V Belgii je všechno načančané, lidé mají oproti nám slušně vyděláno a pijí častěji šampaňské, ale i to se mi velmi rychle přejedlo.
Jsem česká holka, no.
Proto jsem vždy ve světě zakořenila jen částečně, a proto jsem nakonec „doma“.
Mám další plány do budoucna, teď ale se synem potřebujeme pár let naše skvělé české zázemí, rodinu, češtinu.
- Je něco, co bys přeci jen chtěla lidem v Belgii doporučit, třeba turistům nebo i zájemcům o tuto zemi?
Pokud by chtěl někdo do Belgie vyrazit, třeba na dovolenou, nebo na výlet, ale i na delší dobu na zkušenou, tak to můžu doporučit.
Belgičané mají skvělé a kvalitní jídlo, v práci velmi slušné podmínky a dobré zdravotnictví i vzdělání.
Pár výletů se tam také dá udělat, k pobřeží severního moře nebo navštívit krásná města jakou jsou Brugy nebo Antverpy.
- Na závěr bych tě ráda požádala, aby jsi shrnula své skoro 19 leté působení v zahraničí. Splnila se tvá očekávání, jak žiješ nyní a je něco, co bys ráda ještě čtenářům o sobě prozradila?
Celkově hodnotím svých téměř 20 let na cestách a v zahraničí velice pozitivně. Já jsem nyní šťastná, že veškeré zkušenosti mám, i když jsem zase přišla o hodně toho, co bych asi měla, kdybych zůstala pěkně doma a postupně se vypracovávala v životě i v pracovní kariéře.
Díky zkušenostem „z venku“ jsem začala nyní pracovat na svém vysněném on-line projektu, který jsem „dovezla“ z Holandska a Belgie. |
A já doufám, že společně se mnou a s Janou vykročíte vstříc mému novému projektu
„Jak se žije za hranicí“
i vy a přečtete si všechny inspirativní, autentické příběhy žen, které na vás čekají .
Jsem Češka, žijící již několik let v Rakousku, ve Vídni. Na prahu druhé poloviny života jsem se přestěhovala z Prahy do Vídně a ocitla se nejen za hranicí vlasti, ale současně i hodně za hranicí mé denní rutiny. Rakousko poznávám především prostřednictvím výletů do přírody. Nejsem klasický turistický průvodce, jsem žena milující přírodu ve všech jejích podobách. Přináším tipy na odzkoušené a zajímavé výlety v okolí Vídně i po celém Rakousku a také návody a inspirace, jak si vychutnávat přírodu všemi smysly.
Mé články vám přinesou nejen poznávání nových míst, ale i vás samých.
Více o tom, kdo je Blanka, si můžete přečíst zde>>
