Vítám zde Veroniku, mladou ženu, která ač se dle svých slov nenarodila jako „světoběžnice“ žije od svých 25 let v Holandsku a postupně zjišťuje, že představy o životě v zahraničí mohou být občas hodně vzdálené od skutečné denní reality.
Jsem ráda, že ji mohu jako již čtvrtou ženu v pořadí, přivítat na svých stránkách a podívat se spolu s ní na život v Holandsku.
- Veroniko, můžeš se nám prosím, jako vždy na úvod stručně představit?
Ahoj, jmenuji se Veronika Baars, je mi 27 let a od roku 2018 žiju v Nizozemsku (Holandsku). V Nizozemsku jsem se neocitla náhodou, ještě v roce 2017 jsem žila a pracovala v západočeském Chebu a ani ve snu by mě nenapadlo, že se brzy sbalím a svůj život si zase z kufrů vybalím o 800 kilometrů dál na západ.
Osud mě ale zavál tam, kde se mezi tulipány chodí v dřevácích. Teda, tak jsem si to aspoň na začátku představovala.
- V kolika letech jsi se dostala za hranice vlasti?
Přistěhovala jsem se sem ve svých naivních čerstvých 25 letech a začala zcela nový život. V Nizozemsku žiji třetím rokem po boku mého holandského manžela.
Nějaká doba tedy už uplynula a já jsem zjistila, že tu člověka ve dřevácích jen tak nepotkáte.
Nic to ale nemění na tom, že mi rozhodnutí přestěhovat se do Holandska zcela změnilo život.
- Co tě přivedlo za hranice- do nové země? Jaký byl důvod?
Odstěhovat se do zahraničí je velký krok, který může člověka i paralyzovat.
Někteří světoběžníci se pro tyto výzvy narodili. Někteří svou odvahu sbírají mnohem obtížněji.
Já patřím k té druhé skupině. Vždycky jsem si malovala, že jednou budu žít v zahraničí, ale v hloubi duše jsem věděla, že se k tomu nikdy neodhodlám.
V mé komfortní zóně mi bylo fajn.
- Víme tedy, že jsi se stěhovala za přítelem a tudíž si zřejmě měla v nové zemi zázemí.
Měla jsi však představu, co budeš v nové zemi dělat, čím se budeš živit? Uměla jsi jazyk země do které jsi se stěhovala?
Jak už jsem zmínila, vydala jsem se za přítelem. Potkala jsem ho na služební cestě, kam se mi mimochodem taky strašně nechtělo. Po roce vztahu na dálku jsem se odstěhovala do země, jejímž jazykem jsem nemluvila, očekávajíc, že se ze mě všichni posadí na zadek.
V Čechách jsem měla slušně rozjetou kariéru, dobře placenou práci s ideální pracovní dobou, útulný byt a svobodu, kterou s sebou čerstvá dospělost nese.
V Holandsku jsem si díky svým konexím z bývalé práce našla pracovní místo během týdne a myslela si, že mi tahle nížinatá země leží u nohou a já dokážu všechno, co si zamanu.
Během několika měsíců mě ale holandské pracovní tempo srazilo na kolena, přímořský vzduch míchaný s emisemi od rafinérie z protějšího břehu mi k tomu nepřidal a zamával s mojí imunitou. Nebylo mi lehce.
Všude kolem mě se odehrávaly rozhovory, kterým jsem nerozuměla a já si připadala ztracená, osamělá a paralyzovaná.
V této černé bublině vyplněné kulturním šokem jsem strávila první rok.
- Co pro tebe bylo na začátku v nové zemi nejtěžší? A co ti pomohlo tam zakořenit?
Nutno podotknout, že se ke mně Holanďané až na výjimky chovali velmi hezky, mile, s úctou a respektem.
Ale díky neznalosti jazyka a kulturním rozdílům se mi v hlavě zakořenila myšlenka, že já sem (do Holandska) přece nepatřím.
Stýskalo se mi po přátelích i rodině, po češtině i po známých místech, kam bych šla na procházku.
Vlastně ani nevím, kdy přesně se to ve mně zlomilo, myslím si, že tenhle kulturní šok a změnu prostředí postupně vyléčil čas. Zvykla jsem si na nové prostředí. Přestala jsem se po cestách na nákup ztrácet, začala jsem rozumět holandsky, navštěvovala jsem jazykové kurzy a setkávala se v nové zemi s lidmi, kteří na tom byli stejně (bídně) jako já.
Práci jsem postupně několikrát změnila a jednou se probudila plná života a naděje a začala objevovat krásy mé nové domoviny.
Začali jsme trávit každý víkend objevováním pro mě nových a neokoukaných míst, chodili do muzeí, kde jsem se seznamovala s bohatou holandskou kulturou i historii a nechala se jimi fascinovat.
Z ničeho nic jako bych otevřela oči a svoje nové působiště začala vnímat jako příležitost.
Od té doby, co mluvím holandsky, je život pro mne tady mnohem jednodušší. Přiblížila se mi tak holandská kultura, zvyky i návyky. Avšak, na kulinářské „zázraky“ tohoto veselého národa si asi nikdy nezvyknu.
Bydlíme v malebném městečku jménem Maassluis v provincii Jižní Holandsko, které se nachází zhruba 20 km od Rotterdamu a zároveň od nádherných písečných pláží, lemujících břeh Severního moře.
Pláže jsou tady plné mušlí a léta tak teplá, že se i v moři s radostí osvěžíte. Nebýt všudypřítomného větru a zakalené vody, snad byste si tohle místo i spletli s dovolenkovým letoviskem.
- Je něco, co bys chtěla zájemcům o dané zemi zmínit? Jak bys Holandsko představila?
Baví mě poznávat nová, okouzlující místa, která tato země nabízí. A že jich tu je!
Tulipánová pole, co na jaře září všemi barvami, větrné mlýny snad na každém kroku, typické architektonické skvosty ve středu vesniček a historické kostely ve stínu moderních mrakodrapů… To vše a spousta dalších věcí, které mě každodenně udivují.
Holandsko je pro mě dnes už láska.
Ani život zde ale není každý den růžový. Sehnat například slušnou lékařskou péči je tady téměř nadlidský úkol. Jednak proto, že je to velice finančně náročné, základní pojištění nezahrnuje v podstatě žádné jiné náklady než obvodního lékaře. A také proto, že je tady zdravotnictví v soukromém sektoru a nedostatek lékařů tedy automaticky způsobil otřesnou kvalitu služeb.
V praxi to chodí tak, že vás s jakýmkoliv problémem odbydou s tím, že si máte vzít paracetamol, což je holandský kouzelník, který má zázračně vyřešit každý váš problém a do 10 minut jste vystrčeni za dveře ordinace.
Zajímavé je pozorovat, že tento přístup k pacientovi zaráží jen expaty, tedy lidi, kteří se sem přistěhovali z jiných zemí.
Samotní Holanďané jednoduše netuší, že jinde je běžné se pacientům věnovat a jejich zdravotní problémy skutečně řešit.
Když ale tento dosti palčivý problém pominu, je Nizozemsko nádhernou a převážně bezpečnou zemí, kde se dá žít na vysoké životní úrovni.
- A na závěr: Jak hodnotíš své působení za hranicí vlasti, co ti dalo, co dnes dělás a čím se živíš ?
Jak jsem psala, v Holandsku jsem již zakořenila, mám tady manžela a svoje uplatnění.
Protože dnes už ale vím, jak těžké začátky v této zemi jsou, rozhodla jsem se své zkušenosti sdílet se všemi, kdo o ně mají zájem a pomoci tak všem nováčkům, kteří si prochází stejnými okamžiky, které jsem si ve svých začátcích prožila i já.
Nejen pro ně, ale i pro další lidi, které život v Holandsku zajímá jsem vytvořila facebookovou skupinu „Život v Holandsku“ , kde sdílíme tipy pro jednodušší život v nové zemi.
Cestování a objevování, to je dnes mojí další velkou vášní, a proto také sdílím na mých webových stránkách www.baars.cz zážitky z cest nebo tipy na zajímavá místa v Holandsku.
A pokud Vás zajímá, jak se holce z Aše žije v zemi větrných mlýnů, sledovat mě můžete i na Instagramu jako smutnaavesela.
A já doufám, že společně se mnou a s Veronikou vykročíte vstříc mému novému projektu
„Jak se žije za hranicí“
i vy a přečtete si všechny inspirativní, autentické příběhy žen, které na vás čekají .
Anička z Londýna, Jana z Belgie, Iveta ze Švýcarska, Elif Oturga Tereska …..a další
Jsem Češka, žijící již několik let v Rakousku, ve Vídni. Na prahu druhé poloviny života jsem se přestěhovala z Prahy do Vídně a ocitla se nejen za hranicí vlasti, ale současně i hodně za hranicí mé denní rutiny. Rakousko poznávám především prostřednictvím výletů do přírody. Nejsem klasický turistický průvodce, jsem žena milující přírodu ve všech jejích podobách. Přináším tipy na odzkoušené a zajímavé výlety v okolí Vídně i po celém Rakousku a také návody a inspirace, jak si vychutnávat přírodu všemi smysly.
Mé články vám přinesou nejen poznávání nových míst, ale i vás samých.
Více o tom, kdo je Blanka, si můžete přečíst zde>>
