Vítám mezi námi Michaelu, ženu, která svoji cestu vzala oklikou přes Anglii, Rumunsko zpět do rodného Česka.
Ukáže nám, že ač cesta za hranice je snadná, aklimatizace a socializace už tak snadná být pro každého nemusí.
Jsem ráda, že ji mohu přivítat na svých stránkách a podívat se spolu s ní blíže na to, „proč se některé ze světa vracíme a jiné tam zůstáváme?“
Míšo prosím, můžeš se nám stručně představit?
Jmenuji se Michaela Kaňková, je mi 30 let a vzniklo mi pevné pouto k Rumunsku, přesto dnes žijeme celá rodina v Česku a společně pracujeme z domova.
- V kolika letech jsi se dostala za hranice vlasti?
Za hranice vlasti jsem vykročila ve čtyřiadvaceti letech. Seznámila jsem se tehdy přes internet s mužem, který byl pro mě v tu dobu úplně cizí.
Nevím, jak se to stalo, ale přes všechnu nervozitu a bojácnou povahu, kterou si bohužel držím dodnes, jsem dokázala překročit tu bezpečnou bariéru a poté se můj život obrátil úplně jiným směrem. Ta láska přes internet, touha po změně a chtíč najít něco, co udá směr životu, ve mně probudila odvahu bezhlavě riskovat. A já se vydala za hranici vlasti.
- Co tě přivedlo za hranice už víme, jak to ale celé probíhalo v realitě dní?
Má cesta mimo Česko tedy začala plánovanou 4denní návštěvou přítele. Velmi přátelského a hodného člověka, kterého jsem poznala přes internet.
Možná si říkáte „Jak můžeš přes internet zjistit, jestli je ten člověk hodný nebo dokonce důvěryhodný?“
Nikdy to nelze zjistit s úplnou jistotou. Proto, i když svůj příběh sdílím, nedoporučuji takto riskovat. Když jsme si začali psát, opravdu jsem sledovala každé slovo a dívala se, zdali ten člověk stojí za překonání strachu a vstupu do neznáma a samozřejmě i za ten risk.
Nečekat a prostě do toho vkročit naplno, bylo mé rozhodnutí, které rozběhlo plánování čtyřdenního výletu do Anglie.
„Věřila jsem tomu muži a vydala se do neznáma. Z čtyřdenního výletu se stala dohoda o novém a společném začátku“.
Po této krátké návštěvě přelétla jiskra a my se do sebe ještě víc „zakoukali“. Přítel se pro mě vrátil v září 2014 do Čech a takto vznikl náš společný život v cizině.
- Tím jsi nám již dopředu odpověděla na další otázku. Neměla jsi tedy za hranicemi nikoho ze své rodiny a dá se říci, že ses tedy do nové země vydala sama?
Ano, vydala jsem se sama za přítelem. Moje rodina tehdy s Anglií nebo dokonce s Rumunskem neměla nic společného. Rodiče mě dovedli na letiště a tam jsme se rozloučili. Takto začal ten čtyřdenní výlet, ale na úplný odjezd z vlasti mi později přijel pomoct přítel.
- Uměla jsi jazyk země, do které jsi se stěhovala?
Vykročila jsem sice prvně za mužem z Rumunska do Anglie, žila jsem s ním ve sdíleném domě s lidmi, kteří pocházeli z Rumunska, tak jako můj přítel. Mluvili jsme však společně anglicky. Přesněji řečeno, snažila jsem se mluvit anglicky. Učila jsem se tento jazyk na škole a také jako samouk, ale uměla jsem pouze základy této řeči.
Rumunsky stále neumím dodnes, ale po skoro sedmi letech žití s přítelem se k tomu pomalinku dostávám.
- Měla jsi představu, co budeš v dané zemi dělat? Jak se budeš živit?
Brala jsem mou tehdejší práci v prodejně s oblečením s cílem: “šetřím na nový začátek” . Takto vznikl finanční balíček dopředu. Rodina mi také pomohla 💗. Mohla jsem tedy vykročit do neznáma, a uvažovat co tam?
Mám to štěstí, že zároveň pracuji z domova. Z dob studia si držím práci na počítači. Umožňuje mi to mobilitu a něco málo stabilně vydělávat přes internet.
Musela jsem však na výdělcích přidat! Začala jsem pracovat na webových stránkách pro klienty. Učila jsem se a později získala zakázky. Vše se začalo rozjíždět a já konečně viděla svůj směr, který funguje i v cizině.
- Je tady jedno „ale…“
Samozřejmě to nebylo bez boje a překážek. Život je plný zkoušek, správných nebo špatných rozhodnutí. Ani já se krokům „vedle“ nevyhnula. Tento internetový svět na sebe později začal nabalovat negativní emoce a uzavřený způsob života.
Zjistila jsem, že začínám bojovat se svým pracovním životem víc a víc. A najednou se k tomu přimotal rodinný život a narození dcerky. Nevěděla jsem, jak tohle vše uchopit, jak se začlenit do role maminky v cizině.
- Co pro tebe bylo nejtěžší v začátku v nové zemi?
V úplném začátku pro mě bylo těžké dostat do sebe novou řeč. Komunikace a porozumění ostatním mi dělalo velký problém. Necítila jsem se sebevědomě ve svém mluveném projevu. Lidem jsem moc nerozuměla, oni mě také ne. Na sebevědomí mi to moc nepřidalo a přidali se dost silné bolesti hlavy.
Po nějaké době se to vše změnilo a já byla v řeči a porozumění o kus dál.
Nebylo to však to jediné, řekla bych, že ještě těžší byl problém se adaptovat celkově. Ztrácela jsem odvahu vyjít ven sama, bála jsem se, že se ztratím nebo se mi něco stane, budu se cítit hloupě, špatně někde zaplatím a převládal ve mně pocit neschopnosti se adaptovat v cizí zemi.
Vytvořila jsem si v sobě blok, který jsem nedokázala několik let překonat.
Byla jsem závislá na svém muži od všeho, co se týkalo běžného života, až po zařizování různých věcí, jako je bankovní účet nebo zajištění si lékaře.
Jak z takového temného místa ven jsem nevěděla a těžko říct, jestli bych na tom teď byla jinak, pokud bych zůstala.
Možná ano, možná ne, ale určitě je důležité vylézt z tohoto pocitu co nejdříve a hledat řešení pro běžné životní situace, a to s úsměvem a zvídavostí.
- Jaké největší rozdíly mezi životem ve tvé vlasti a životem v nové zemi jsi vnímala?
Jeden z rozdílů byl ten, že jsme často cestovali. Být v cizině nás nutilo poznávat nová místa. Anglie je opravdu jiná než naše Česko, je to historicky a umělecky pestré království.
Chci se však soustředit více na zemi, kde má naše společná rodina další domov.
Na zemi, která mi otevřela oči k lásce a objevování, chci se soustředit na Rumunsko.
Nejdříve se na Rumunsko pojďme podívat z pohledu toho prvotního vstupu.
Rumuni jsou opravdu pyšní na svou zemi a její historickou hodnotu.
Všude mají rumunské vlajky, ať se člověk podívá doprava nebo doleva, vždy někde bude rumunská vlajka. Je to skoro až takové vizuální hlásání, že:
„tady jsi v Rumunsku“.
Řekla bych, že Rumunsko je dost podobné naší Moravě, co se týká tradic, vinařství apod. Je tam hodně farem a sýrů. Je opravdu z čeho vybírat.
Kdykoliv tam jsme, tak tyto pochutiny nebo krásný nádech tradičních písní, pro nás vždy zajistí rodina nebo supermarket 😊.
Co se týká přírody, tak je to úžasně rozlehlá země s obrovskými lesy a nedotčenou přírodou.
„U nás v Česku“ máme také krásnou přírodu, oproti Rumunsku je ale vše hodně u sebe, takové v menším měřítku a svým způsobem na dosah ruky.
Pokud byste chtěli cestovat z naší rumunské základny, tedy z Kluže například k Černému moři, trvalo by to autem osm hodin.
Vzdálenosti jsou větší.
Musím říct, že takto daleko jsme přes Rumunsko ještě necestovali. Byl úspěch dojet s dětmi z Česka do našeho cíle v Rumunsku.
Co se týká například zdravotnictví, tak si nemůžu stěžovat.
Navštívila jsem v Rumunsku např. zubní ordinaci, a musím říct, že ten přístup je opravdu vřelejší než v ČR. To však píšu ze svého velmi úzkého úhlu pohledu. Možná v tomto v ČR vedeme zase ve vybavení ordinací nebo nemocnic?
Co ale vnímám, jako opravdu velký rozdíl, ze kterého je v Rumunsku stavěna společnost a její chování, tak to je politika a víra.
Nebudu se vyjadřovat k politice, protože tu máme každá země stavěnu tak, abychom ekonomicky fungovali.
Ohledně víry mám ale pocit, že s vírou je to v Česku takové všelijaké. Každý věříme něčemu jinému a nebo podle vlastní chuti stylovějšímu, modernějšímu nebo líbivějšímu.
I já jsem z této fáze těžko přecházela. Můj partner toto vnímal jako opravdu velmi důležité a já dlouho nechápala proč? Dokud jsem nezačala poznávat tu vlastní chuť naděje a víry, tak jak ji chápou v Rumunsku.
V Rumunsku je víra k Bohu, skrze Ježíše, opravdu velmi historicky silná a často zobrazena uvnitř architektury kostelů.
To však záleží na stáří budovy.
V této zemi jsou z většiny pravoslavní věřící, a proto na každém rohu najdete kostel.
- Míšo, něco jsi už naznačila, ale co bylo tedy nakonec tou hlavní příčinou vrácení se do vlasti-do ČR?
Život v cizině nám házel mnoho klacků do cesty, a proto jsme se nakonec přesunuli do Čech. Bylo to popravdě z větší části mé rozhodnutí, nedokázala jsem v cizině fungovat a hodně se trápila. Už tak jsem se neuměla pořádně adaptovat a stěhování z místa na místo bylo u nás každoroční tradicí.
I když se stěhováním do Česka přítel prvně nesouhlasil, pochopil mě. Nebylo to sice ze dne na den, ale potřebovali jsme oba čas na tohle velké rozhodnutí.
A tak se nakonec skutečně celá naše rodina přestěhovala do Česka. Naštěstí jsme celé stěhování a vyřizování dokumentů stihli před Brexitem, a to do poslední chvíle. Stěhovali jsme se totiž z Anglie.
Život v ČR je pro nás příjemný a klidný. Máme tu vybudované zázemí, soukromí, pocit bezpečí a stability.
Tímto stěhováním zpět nám také vzniklo více časového prostoru pro cestování do Rumunska, do rodné vlasti mého muže, než tomu bylo v době, kdy jsme pobývali v Anglii.
- Chtěla bys lidem ještě něco více přiblížit ze života v Rumunsku?
Rumuni jsou opravdu velmi pohostinní a na stole je vždy plno jídla.
Výborné je mleté maso obalené v listu zelí nebo listu vinné révy, jsou to „sarmale“. Občas si dáme „miči“ (mititei), to je podobné jídlo jako čevabčiči. A nesmím zapomenout na rumunskou „plačintu“. Plačinta je těsto ve tvaru kulaté placky, která je plněná sýrem, špenátem, zelím nebo něčím sladkým.
Poté bych určitě doporučila lidem Rumunsko procestovat, určitě jsou tam velmi zajímavá místa.
Jedním ze zajímavých míst v Rumunsku je solný důl Salina Turda, starý přes dva tisíce let.
Je to takový komplex se zábavním parkem, takže si tu odpočinou nebo vyhrají jak děti, tak i dospělí.
Toto místo je obrovské a na odlehlém místě. Uvnitř je slaný vzduch, který je v těchto solných dolech známý také pro své léčebné účinky.
Chtěla bych zároveň ukázat i místo, kam se my stále vracíme.
Klášter Florești je velmi důležitým místem našeho rumunského zázemí v Kluži (Cluj-Napoca).
Opravdu nádherné místo, které je komplexem budov s kostelem, ubytováním pro mnichy, kuchyní a místem pro chov zvířat. Z tohoto místa je také podporován a spravován nedaleký sirotčinec (Asociaţia Filantropică Sfântul Onufrie).
Na tomto místě jsou důležití duchovní průvodci, toto místo je velmi navštěvované. Je obklopeno lesem, který láká k procházkám a umožňuje věřícím rozjímat a odpočívat.
- A na závěr: Jak hodnotíš své působení za hranicí vlasti, co ti dalo, co dnes děláš a čím se živíš?
Jsem moc ráda, že jsem si tím prošla. S úsměvem doma probíráme naše zážitky a jaké to bylo, jak byl každý den něčím zvláštní a krásný. Nyní máme rodinu v Rumunsku, tady v Česku, ale vazby máme stále i v Anglii.
Kdybych tehdy neriskovala, tak bych dnes neměla oporu ve svém muži, kterou mám. Společně se staráme o naše děti, cítím bezpečí ve své rodině a společně jsme došli do fáze, kdy přítel řídí projekty z domova nebo cestuje a já dělám administrativní práce.
Současně také pracuji na svém online kurzu, který jsem zařadila pod hlavičku „Začni mama blog“.
V tomto projektu se zaměřuji hlavně na blogování stylem LifeStory a jak jednoduše otevřít svůj vlastní blog nejen skrze mnou vybudované WordPress šablony.
Zatím je celý projekt ve fázi budování, ale věřím, že brzy již bude spuštěn.
A já doufám, že vám příběh Michaely přinesl pohled na odlišnou kulturu i zemi, která není tak často turisticky navštěvovaná.
Pokud se vám příběh Michaely líbil a chcete si přečíst i další zajímavé příběhy žen, které se vydaly na zkušenou do světa, pak ČTĚTE ZDE.
Jsem Češka, žijící již několik let v Rakousku, ve Vídni. Na prahu druhé poloviny života jsem se přestěhovala z Prahy do Vídně a ocitla se nejen za hranicí vlasti, ale současně i hodně za hranicí mé denní rutiny. Rakousko poznávám především prostřednictvím výletů do přírody. Nejsem klasický turistický průvodce, jsem žena milující přírodu ve všech jejích podobách. Přináším tipy na odzkoušené a zajímavé výlety v okolí Vídně i po celém Rakousku a také návody a inspirace, jak si vychutnávat přírodu všemi smysly.
Mé články vám přinesou nejen poznávání nových míst, ale i vás samých.
Více o tom, kdo je Blanka, si můžete přečíst zde>>