Jmenuji se Blanka, a právě teď žiji za hranicí své vlasti i své denní rutiny.

Jsem žena-kozorožka, zakládající si na svých jistotách, stabilitách a domově, a přesto žijící život plný změn.

V 50 letech jsem se ocitla za hranicí vlasti v Rakousku, ve Vídni a současně i hodně za hranicí mé denní rutiny.

Dnes žiji život, ve kterém nic není možné plánovat, život plný nečekaných změn, vzrušení a výzev. Život, o kterém jsem nikdy nesnila, a přesto ho miluji.

Žiji život střídavě na třech místech a můj domov je ve dvou státech. A tyto dny a roky mi přináší dříve naprosto netušené možnosti, a především dar poznání, dar kreativity a inspirace, o které se zde s vámi dělím.

Ja v přírodě

Je to jako závan skutečného TADY A TEĎ.

Žiji život, ve kterém nacházím výzvy každý den. A učím se přijímat s vděčností tuto, dříve pro mě, „nebezpečnou“ cestu. Objevila jsem v ní nečekaný potenciál. Potenciál jít vstříc novému, bez výčitek, o co přicházíte a bez strachu kam dojdete.

Každý den přináší nové možnosti, život je výzva a cesta je cíl.

ja v lese

MŮJ PŘÍBĚH 

Přesně v 50 letech jsem se sebrala a přestěhovala za hranice do Rakouska-do Vídně.

Doma v ČR jsem nechala celý svůj předchozí život se vším všady.
Opouštěla jsem docela spokojený a vyrovnaný život.
Byl to vskutku velký skok do neznáma…

Můj život se otočil o 180 stupňů.

Protože to bylo to již potřetí v mém životě, kdy se můj život radikálně změnil, kladla jsem si otázky po smyslu toho všeho.

Pátrala jsem po tom, proč se můj život změní vždy právě v době, kdy se mi po období „nepřízně“ začíná dařit a můj život znovu nabírá na stabilitě. 

Co mě „pudí“ totálně nabourat zažitou denní rutinu, po které objektivně tolik toužím?

Pochopila jsem to právě při této třetí životní zkušenosti.

Právě této „cestě za hranice“ vděčím za dar poznání.

„Podobné situace ve tvém životě se budou opakovat tak dlouho, dokud neodhalíš jejich přínos pro tvůj život“.

Ve svých 50 letech, na prahu druhé poloviny života, jsem si uvědomila, že je nutné projít vším, čeho se člověk nejvíc bojí a tím získá velkou sílu.

Dnes již události a situace, ve kterých se ocitám za hranicí své komfortní zóny, neberu jako ohrožení, ale jako příležitost a zkušenost, díky které se rozvíjím a rostu.
Z věcí a situací, které se mi ještě před pár lety jevily jako překážka, jsem udělal výhodu!

Než jsem však došla k poznání, že je nejen nutné, ale i přínosné vítat všechny situace, které ti život nadělí s vděkem a pokorou, byla to dlouhá a strastiplná cesta.

Cesta strachu, pocitů selhání, obav z budoucnosti i ztráty pevné půdy pod nohama.

Tohle vše a k tomu i pocity beznaděje z domnělé nemožnosti změny, provázely mé 3 zásadní změny vživotě.

cesta

Tak tedy hezky po pořádku

Jak již víte, jsem žena – kozorožka, zakládající si na svých jistotách, stabilitách a domově.
Za základní opěrné body v životě jsem vždy považovala:
Pevnou rodinu + pěknou domácnost + stabilitu v životě (nejlépe s jistotou finančního zabezpečení) 😊

Vždy jsem potřebovala mít vše přesně naplánované a krok po kroku šla disciplinovaně za svými cíli, kterých jsem zpravidla dosahovala, i když mnohdy za cenu velkého vypětí.

Říká se: “ řekni bohu o svých plánech a rozesměješ ho„.

Navzdory tomu, že to vím, mi vždy jakákoliv nečekaná změna mých plánů přinášela stres, nepohodu a diskomfort.

Kristova léta - 33 a první otřes.

První otřes přišel pár let poté, kdy jsme společně s mým manželem zažívali obrovské štěstí po narození dlouho vytouženého miminka – dcery. Měl to být čas štěstí a radosti, že se na nás, po dlouhém, temném období, usmálo štěstí.
Bylo to ale jinak.

Bylo mi 33 let, když od nás manžel odešel a já byla rozvedená, sama s malou dcerou. Představa šťastné rodiny se rozpadla.
Cítila jsem se na vše sama, neboť mi v té době ještě v poměrně mladém věku zemřela i moje maminka. Tehdy poprvé přišly všechny ty emoce, strachu, obav, nejistot, jak to vše zvládnu, kde hledat pomoc, jak nás uživím a co nás v budoucnu čeká?
Bála jsem se budoucnosti a neviděla „světlo na konci tunelu“.

balonky

o 10 let později....

Během 10 let jsem se díky své „kozoroží“ houževnatosti a píli ze všeho dostala, dokázala nás zabezpečit a měla jsem pocit, že to opět vše zvládám a „pevně držím ve svých rukou“. 
Moje plány se už znova rozjely na plné obrátky, kdy, co, kde a jak zvládnu.

V této euforii, jak to vše dobře zvládám, jsem svojí neopatrností a notnou dávkou naivity, přišla o byt v centru Prahy, ve kterém jsme s dcerou žily.

Já sama se s tehdy 15 letou dcerou, stěhovala z velkého bytu v centru metropole do nedostavěného domku na samotě v lese, kam nevedla zpevněná, osvětlená cesta a kde nebylo nejen dobré dopravní spojení do Prahy, ale ani internet! K tomu navíc výpověď z práce.

A opět přišel další „pád na dno“. Znovu jsem neviděla žádné světlo na konci tunelu. Dostavil se pocit strachu z budoucnosti. Cítila jsem beznaděj, naštvání a smutek, že věci nejdou tak, jak jsem doufala.

domek z kostek

konečně přichází klid...

Jak už možná tušíte, po dalších několika letech jsem se opět vlastní píli, ale současně při obrovském pracovním nasazení, dokázala ze všeho dostat. Konečně jsem měla znovu krásné místo k bydlení, svůj vysněný domov a dobře placenou práci. Dcera končila studium VŠ a vypadalo to, že se v nejbližších dnech osamostatní a já konečně začnu žít bez honění a tlaku z toho, jak nás uživit.

Plánovala jsem, že zvolním tempo, tak abych měla vice času na sebe.

Dalo by se říci, že jsem v té době dosáhla toho, co jsem si předsevzala, žila docela spokojený a vyrovnaný život a těšila se na to, jak začnu uskutečňovat své sny, místo každodenní práce v zaměstnání.

uzel

a znovu "BUM"...

Bylo mi téměř 50 let, když se objevil  „ON“.
Během pár měsíců se můj život opět, a už potřetí, radikálně změnil.

Pár dnů po oslavě 50 jsem se odstěhovala do Rakouska – do Vídně a začala zcela nový život.

  • Místo života s dcerou – život s partnerem.
  • Místo manažerky a práce – život v domácnosti.
  • Místo mého rodného domova – život v cizí zemi, jejímž jazykem jsem nehovořila.

Byla jsem zamilovaná a šťastná, zároveň ale i smutná a bolavá. Stýskalo se mi po dceři, po mém vysněném bytě se zahrádkou, po mých aktivitách, kamarádkách a pracovním uplatnění.

Několik dlouhých měsíců mi trvalo, než jsem pochopila, co mi tato změna přinesla a co mi ještě může přinést, jaké možnosti mi nabízí, jak se v nové situaci zorientovat a jak ji uchopit a přeměnit výzvu v dar.

Já totiž konečně pochopila, že je přirozené dělat zkušenosti, třeba se při tom i mýlit.

Uvědomila jsem si:

  • že nic není tragédie, jsou jen příležitosti k poznání
  • že nic není v životě definitivní, pohyb je život a stagnace je smrt
  • že mohu věci změnit, pokud mi nevyhovují
  • že na změny je třeba pohlížet jako na zkušenost
  • že nic není jasné a viditelné hned, je třeba být trpělivá(ý) a dát věcem čas a prostor
slunce u rybnika
slunce

A do mého života vstoupilo mnoho nového, krásného, přínosného i poučného.

Dnes jsem neskonale vděčná za vše, co mi tato cesta přinesla a přináší.

Užívám si každý den s radostí a touhou, co nového se naučím nebo poznám.

Čerpejte odsud vše to, co je právě pro vás nyní to nejdůležitější. Berte mé články jako možný návod, radu, informaci či inspiraci, podloženou mou vlastní zkušeností.

Ja za stromem

Ze srdce si přeji, aby vám na cestě „s Blankou za hranice“
– vlasti/denní rutiny, bylo příjemně.

A pokud chcete vědět, co tato cesta přinesla mně a jak jsem s tím vším naložila za hranicí vlasti v Rakousku, ve Vídni, pak jste tu správně.