Není to tak dávno (jen několik málo roků), kdy jsem si ze srdce přála, abych mohla „zvolnit“ a začít dělat to, co mě opravdu baví.
V mém podání to, co „mě baví“ nemělo jasné obrysy. Jen jsem věděla, že nemůžu už více vydržet „sedět v kanceláři“ od rána do odpoledne. Koukat se z okna na slunečné dny a „trpět“ ve skrytu duše, jak ty krásné dny utíkají a já nejsem tam, kde bych chtěla být.
Venku, na vzduchu, v přírodě, mezi zelení…
Ale já přeci tolik potřebuji šlapat po trávě, dýchat čerstvý vzduch po dešti, přijímat paprsky slunce a „hrabat se v zemi“ či laskat se s květinami, bylinkami a plody přírody, jako by mé srdce přímo křičelo!
Tohle jsem ve svém srdci jasně cítila, jen jsem jaksi logicky nevěděla, jak to, „co skutečně chci“ dělat, propojit s tím, abych uživila sebe a svoji dceru, abych vydělala dost peněz na zaplacení hypotéky nabydlení atd.
Poslouchej své pocity, jsou tvým kompasem!
Ne, že bych měla práci, kde by mě to nebavilo. Ba naopak. Nicméně mi naprosto nevyhovoval styl práce, respektive pevného pracovního úvazku a zejména pevné pracovní doby od – do.
Bylo to něco, co mi bralo síly i nadšení do další práce.
Vím o sobě, že jsem velmi výkonná a tvůrčí, ale svůj pracovní i soukromý čas si potřebuji volně řídit. Práce pondělí až pátek od – do bylo něco, co hlavně poslední roky hlodalo v mé hlavě víc a víc. Snažila jsem se domluvit na občasných „home office“, či volné pracovní době. ale bez úspěchu ☹. Kdybychom jen všichni tušili, jak to budete vypadat za pár měsíců s „home-office“ ?
A tak jsem stále dál seděla v kanceláři a oknem se dívala ven, tam, kde jsem tolik toužila být. Klidně bych svoji práci dělala i dál, seděla nad smlouvami, či reporty, jen kdybych mohla sedět na zahradě a mít u toho bosé nohy na trávě a cítit volnost, vzduch a život kolem sebe. Tohle byly mé tehdejší pocity.
Jak by ses rozhodovala, kdybys věděla, kolik dní života ti zbývá?
A tak jak to bývá u nás mnohých, stále jsem se těšila a stále si dál v hlavě plánovala:
- až doplatím hypotéku…
- až dcera dostuduje a osamostatní se…
- až…až …
Najednou to „AŽ“ nastalo, ale úplně jinak, než jsem si to plánovala.
Dala jsem během měsíce výpověď v práci z pozice, ze které se„přeci“ neodchází.
Najednou jsem byla bez zaměstnání, v cizí zemi, v nové životní pozici. Důvodem byl „ON“ .
Celá tahle nečekaná událost mi otevřela prostor pro to, abych začala realizovat vše, co jsem si přála, abych mohla zvolnit a začít dělat to, co mě opravdu baví. Vždyť to jsem přeci tolik chtěla!
Pokud víš co chceš a je to ze srdce, vše se spojí, aby ti bylo pomoženo.
Paradoxně mě ale celá ta situace natolik „vykolejila“ z mých denních stereotypů a hlavně plánů, že mi trvalo celé další 4 roky, než jsem pochopila, že někdy „přes les nevidíme květiny pod nohama“.
Tolik jsem se „snažila“ etablovat se v nové situaci a využít dosavadních pracovních zkušeností a dovedností, že jsem veškerou svoji energii vypotřebovala na úsilí navázat na něco, zčeho jsem vlastně chtěla pryč.
Objevily se všechny ty vzorce, které nás brzdí a blokují:
- nemůžu přeci „nepracovat“
- já, manažerka přeci nebudu po zbytek života v domácnosti
- mám najednou tak daleko všechny své kontakty, vazby a známé
- a tisíce dalších strachů a brzd proč najednou nemůžu to, po čem jsem toužila.
Ta změna se totiž odehrála úplně jinak, než jsem si plánovala 😊
Ve stylu rčení: ‚Řekni bohu své plány a rozesměješ ho“. Někdy nám trvá déle, než pochopíme …
Co když nám nové situace mají přinést především to „vykolejení z denní rutiny a každodenních zvyků“? Dát možnost začít něco úplně jiného a hlavně jinak?
Vzít celou neplánovanou situaci jako dar shůry?
Zastavit se, poděkovat a nechat prostor něčemu, o čem zpočátku ani nemusíme mít jasnou představu, jak to má ve výsledku vypadat.
DŮVĚRA, DŮVĚRA a zase DŮVĚRA - to je to, oč tu běží.
A tak jsem po nějaké chvíli vzala celou tu novou situaci jako DAR, jako prostředek k tomu, začít dělat věci, na které jsem doté doby neměla čas, anebo, které jsem chtěla vždy zkusit.
Objevuj skrytý potenciál v každém novém dni, v každé nové situaci.
Jsem Češka, žijící již několik let v Rakousku, ve Vídni. Na prahu druhé poloviny života jsem se přestěhovala z Prahy do Vídně a ocitla se nejen za hranicí vlasti, ale současně i hodně za hranicí mé denní rutiny. Rakousko poznávám především prostřednictvím výletů do přírody. Nejsem klasický turistický průvodce, jsem žena milující přírodu ve všech jejích podobách. Přináším tipy na odzkoušené a zajímavé výlety v okolí Vídně i po celém Rakousku a také návody a inspirace, jak si vychutnávat přírodu všemi smysly.
Mé články vám přinesou nejen poznávání nových míst, ale i vás samých.
Více o tom, kdo je Blanka, si můžete přečíst zde>>
